Diabetes mellitus je rizikovým faktorem pro rozvoj kardiovaskulárních onemocnění. Diabetici 2. typu a nemocní s metabolickým syndromem a prediabetem mají typickou dyslipidémii s nízkým HDL-cholesterolem, vysokými triglyceridy a jen lehce zvýšenými nebo normálními hladinami LDL-cholesterolu.
LDL-částice jsou ale malé, denzní a vysoce aterogenní. Tito jedinci často mívají další geneticky danou poruchu metabolismu lipoproteinů, nejčastěji kombinovanou dyslipidémii, kde nalézáme i zvýšené hladiny LDL-cholesterolu.
Kvůli řadě dalších faktorů, které souvisejí s inzulínovou rezistencí, se klinicky závažné aterosklerotické komplikace často vyvíjejí dříve než klinicky manifestní porucha glycidového metabolismu. Diabetici 1. typu mají jako hlavní metabolickou poruchu vyhaslou sekreci endogenního inzulínu a porucha metabolismu lipoproteinů se zhoršuje ruku v ruce se špatnou kompenzací diabetu.
Také diabetik 1. typu však může mít přidruženou další dědičnou poruchu lipidového metabolismu. Většina nemocných s prediabetem, diabetem 2. typu a diabetici 1. typu s pozitivní mikroalbuminurií spadají do skupiny vysokého až velmi vysokého kardiovaskulárního rizika.
Cílové hodnoty lipidového spektra jsou u těchto vysoce rizikových osob podstatně přísnější. Stejně důležité je sledovat a snažit se ovlivňovat i ukazatele reziduálního rizika.
Nemocní ve vysoce rizikové skupině jsou indikováni k léčbě statiny, popřípadě ke kombinované hypolipidemické léčbě. Do kombinované léčby se používá ezetimib k dalšímu snižování LDL-cholesterolu, případně fibráty k ovlivnění hladiny triglyceridů a HDL-cholesterolu.
Používání niacinu s laropiprantem bylo v současné době v zemích Evropské unie pozastaveno. Nové léky jsou teprve ve stadiu vývoje.