Autor se zabývá dosud v historiografii málo reflektovaným aspektem vývoje, který pro Československo vyplynul z uzavření mnichovské dohody, totiž rozsáhlým problémem uprchlíků z pohraničních území odstoupených Německu, jejich přijetí a sociálního zabezpečení na území zbytkového státu. Vychází přitom zejména z materiálů nacházejících se v osobní pozůstalosti jeho strýce Karla Rašky, významného lékaře, který byl pověřen vedením epidemiologické jednotky zajišťující zdravotnické služby v uprchlických táborech.
Autor připomíná složité mezinárodní okolnosti migrační vlny Čechů, německých antifašistů a Židů ze Sudet do Čech a na Moravu, které byly spjaty s jednáním mezistátní komise o novém vytyčení hranic, a popisuje státní organizaci péče o uprchlíky, postupně vytvářející koncepční mechanismy ke zvládnutí tohoto složitého úkolu. Podrobně přitom líčí činnost epidemiologické jednotky, jež tvořila důležitou složku státní organizace.
Dále se věnuje životním podmínkám běženců v uprchlických táborech a dalších ubytovacích zařízeních, jejich srovnání v Čechách a na Moravě a problémům vznikajícím v soužití s místním obyvatelstvem. Upozorňuje přitom na významnou pomoc místních orgánů, mnoha dorovolníků a celkově dobré přijetí uprchlíků, jakož i na angažmá britských humanitárních organizací.
Uvádí, že před svým zánikem dokázal československý stát vyřešit nejtíživější problémy vyvolané vlnou uprchlíků, chystal program na zajištění jejich zaměstnanosti jako předpokladu jejich sociální integrace a společnost přes svou frustraci Mnichovem prokázala vysokou míry solidarity.