Abstrakt
Za určité conditio sine qua non konzervativního myšlení je všeobecně považován princip „uchování stávajícího.“ Pokud však není vyžadována další diferenciace osvětlující způsoby argumentace, pomocí nichž bylo ono stávající chápáno jako žádoucí, je taková klasifikace z vědeckého hlediska nepoužitelná. V tomto ohledu je třeba brát v úvahu R.
Pipesem deklarovanou závislost konzervativního myšlení na kulturním a geografickém prostředí bránící formulaci jeho univerzálních principů, neboť si lze jen těžko představit například názorovou podobnost francouzských, amerických a ruských konzervativců. Potíže s vymezením konzervativního diskursu platí pro polské prostředí v 19. století dvojnásobně, neboť apelovat na princip uchování stávajícího, jestliže stávající neexistovalo a důvod zániku státu a rozkladu společnosti byl všeobecně dáván do souvislosti právě se stávajícími principy, bylo krajně obtížné.
I přesto dochází ke zformování dvou paralelních proudů ztotožňujících své programy s konzervatismem, jejichž odlišná interpretace tradic polské identity vedla představitele jednoho z těchto směrů k formulaci účelového rozdílu mezi tzv. „pravým“ a „falešným“ konzervatismem. Právě tato umělá dichotomie dokládá, nakolik je obtížné rozlišit, zda dobové ztotožnění určitých tendencí s konzervativním kánonem myšlení představovalo deskripci vědomě zastávaných názorů, či zda se jednalo o součást politické taktiky s cílem denunciovat protivníky právě za pomoci reakcionářské nálepky.
Tento příspěvek si tak klade za cíl posoudit ideologickou míru odlišnosti obou pojetí polského tradicionalismu a na základě identifikace jejích klíčových principů rozhodnout, je-li myslitelné jejich zařazení v širším rámci dobového evropského konzervatismu.