V jedenácté kapitole se autor věnuje problematice subjektivních práv. Pojem subjektivního práva je zakotven v právu objektivním, a to jakožto oprávnění určitého subjektu.
Toto oprávnění přitom vždy tvoří spojenou nádobu s povinností. Subjektivní právo či oprávnění je pak pouze možnost chovat se určitým způsobem, kterou právní řád určitému subjektu přiřazuje.
Zda bude oprávnění skutečně realizováno, závisí až na řadě dalších okolností. Předmětem oprávnění je určitý typ chování, jejž typově dělíme na čtyři skupiny – dare, facere, omittere, pati.
Samotná subjektivní práva lze pak teoreticky rozlišovat dle řady kritérií, a to na subjektivní práva absolutní/relativní, soukromá/veřejná, hmotná/procesní či nedospělá/dospělá aj.