Abstrakt
Cílem příspěvku je charakterizovat proměnu epistemologických východisek narativní práce s rodinou. Metodologickým nástrojem je teoretická analýza zdrojů a interdisciplinární přístup k tématu.
Obsahová stránka je dána tematizací teoretického pohybu od objektivistického přístupu k rodině přes přístup komunikační, strategický, konstruktivistický a sociálně konstrukcionistický až k přístupu narativnímu. Závěry: Přístupy k rodině a jejím patologickým jevům jsou determinovány tím, jakým způsobem řeší ontologický status reality.
Pokud je realita chápána jako na subjektu, systému, organismu či společnosti nezávislá, stává se rodina předmětem objektivistického diskursu a expertního vyšetřování. V přístupech založených na předpokladu tvorby reality v závislosti na radikální či sociální konstrukci, je akceptován princip autopoiesis živých systémů, cirkulární kauzality a sociálně a kulturně podmíněného utváření významu.
Jedním ze způsobů tvorby významu je vyprávění, které není zrcadlem reality, nýbrž ji jazykovými prostředky interpretuje a konstruuje v životních souvislostech. V narativním přístupu je práce s rodinným systémem považována za reautorizační konverzaci umožňující neztotožňovat rodinu s patologickými symptomy a vytvářející nové, svobodnější příběhy.