V této práci se zabývám počátky společné historie křesťanství a judaismu a jejich vzájemnými vztahy. Pomocí analýzy početných raně křesťanských pramenů a židovských pramenů ze stejného období se snažím popsat nejen skutečný vývoj, ale také motivace a záměry, které jej zapříčinily.
Věnuji se křesťanskému sebepochopení jako nového Izraele a christologické interpretaci Starého zákona, které stojí v centru církevního vymezení vůči synagoze. Společně se začleněním pohanů do církve, a tudíž zpochybněním výlučné vyvolenosti židů, se vyskytly i postoje, proti kterým se ve vztahu k církvi vymezuje judaismus - dokonce i před rokem 70.
Ukazuji, že synagoga potřebovala vymezení vůči církvi obdobně, jako církev vůči synagoze. Právě proto nesouhlasím s obvyklým házením viny výlučně na jednu z rozdělených stran.
S kritickým pohledem na obě strany docházím k závěru, že historický vývoj by takříkajíc nezbytný a neodvratný pro sebe-definici obou stran.