Při studiu rozpoznání mluvených slov se psycholingvisté zabývají tím, jak se lexikální jednotky ukládají v paměti, a podstatou percepčních procesů, které zajišťují přístup k těmto reprezentacím. „Výčtové modely“ navrhují přímé spojení mezi fonologickou a lexikální formou, zatímco „analyzační modely“ zavádějí komponent pro pre-lexikální morfologickou dekompozici složených slov. Prefigovaná slova a slova s iniciálním kořenem jsou tak v jednom přístupu detekována podobně, v druhém však odlišně.
V naší studii jsme použili monitorovací experiment, ve kterém posluchači reagovali na specifikované cílové slovo. Jejich reakční doby byly analyzovány s ohledem na typ cílového slova (kořen/předpona) a typ segmentace materiálu (nosné fráze byly rozčleněny na fragmenty o velikosti slabiky, které v jednom případě zachovávaly hranice morfémů, v druhém nikoli). Čeština jakožto flektivní a prozodicky jedinečný jazyk umožňuje prověřit stupeň univerzálnosti u efektů morfémového typu a prozkoumat roli morfémů při určování slabičných hranic.
Výsledky naznačují statisticky významný rozdíl mezi kořenovými a derivačními morfémy (první vykazuje rychlejší reakce), avšak ohledně typu segmentace zůstávají neprůkazné.