Abstrakt
Studie se zabývá problematikou schizofrenního psaní z hlediska jeho fyziognomie, která chápe akt psaní jako tvořivý pohyb řeči, jenž volně prochází mezi literaturou a vizualitou. Nad textuálním fragmentem francouzské psychiatrické pacientky Blanche T. se snaží ukázat, že jeho vizuálně-figurální performance je stejně podstatná jako jeho verbálně-významový rozměr a pohyb tohoto psaní ukazuje v afinitě s figurou ornamentu.
Nejprve je nabídnuta možnost dvojího čtení tohoto „schizofrenního textu“: jednak je to četba skrze žánr „écrits bruts“, jak jej v kontaktu s texty nejrůznějších podivínů a autorů na okraji společnosti zformuloval Michel Thévoz, jednak interpretace opírající se o symptomatologii schizofrenní řeči, vypracovanou klinickou psychiatrií. Po kritické reflexi obou přístupů je nabídnuta vlastní interpretace, která se opírá jak o hlavní rysy jazyka tohoto fragmentu (rychlost syntaxe stírající významy jednotlivých slov, juxtapozice heterogenních fragmentů, vychýlená hypotaxe, konkrétnost pojmenování), tak o vizuálně-taktilní paralelu s arabsko-islámskou sochařskou technikou vyhlubování, při níž dochází k negaci hmoty i znázorněných forem.
Pozornost je rovněž věnována vizuálním kvalitám psaní Blanche T., které se v mnoha ohledech přibližuje principu „horror vacui“, známému například z výtvarné produkce art brut, stejně jako manýristické imaginaci i stylu, ovládaných halucinací a tělesnou deformací.