Abstrakt
Předkládaná studie se věnuje dvěma raným dílům malíře a literáta Josefa Čapka, souboru esejí a úvah Nejskromnější umění (1920) a sbírce fejetonů a článků Málo o mnohém (1923), jež shrnují jeho teoreticko-kritickou, esejistickou činnost z přelomu desátých a dvacátých let 20. století. Ve své době ztělesňovaly radikální výzvu elitnímu umění určenému úzké skupině umělecké veřejnosti, představovaly antitezi principům lartpourlartismu a doznívajícího parnasismu na poli výtvarného umění.
Obě práce shodně nabádají k zamyšlení se nad vztahem mezi tzv. vysokým a nízkým uměním, nad jejich vzájemným prostupováním a ovlivňováním. Je jim společná orientace na uměleckou periferii – na jedné straně na tvorbu neškolených autorů a anonymů, na primitivní kultury, dětský umělecký projev či tvorbu duševně nemocných a na estetickou hodnotu věcí denní spotřeby na straně druhé.
Studie si jednak klade za cíl ukázat, že tyto umělecké zpovědi Josefa Čapka byly, viděno ze širší perspektivy, součástí jednoho směřování umění dvacátých let k jednoduchosti, prostotě a každodennosti – rezonovaly s některými uměleckými směry počátku 20. století (s civilismem, naturismem, pragmatismem, vitalismem, ale i s funkcionalismem) – a významným způsobem se jim dostalo ohlasu v pozdějších domácích programech poetistických a naivistických, které zásadním způsobem ovlivnily a pomáhaly definovat. Na druhé straně je jejím záměrem dokázat jistou nadčasovost Čapkových úvah, jež kriticky reflektují současnou krizi estetiky domova, mnohdy odosobněného a plného indiferentního prefabrikátu a pseudoumění.