Abstrakt
Epilepsie postihuje přibližně 1 % dospělé populace. Diagnóza je dána opakovaným výskytem neprovokovaných epileptických záchvatů, které mohou být generalizované či fokální.
Generalizované záchvaty jsou nejčastěji tonicko-klonické, absence a myoklonie. Fokální záchvaty mohou být bez poruchy vědomí nebo jsou doprovázeny zastřeným vědomím.
Dle etiologie lze epileptické syndromy dělit na genetické, se známou či předpokládanou genetickou příčinou, strukturální, s detekovatelnou mozkovou lézí a epileptické syndromy s neznámou příčinou, kdy příčina může být multifaktoriální či je možné předpokládat určitou lézi, ale nelze ji detekovat. Základními diagnostickými prostředky jsou anamnéza, EEG, MRI a v indikovaných případech video-EEG monitorace.
V diferenciální diagnóze je nutné odlišit především synkopu a psychogenní neepileptické záchvaty. Diagnózu epilepsie zpravidla nestanovujeme v případě tzv. akutně symptomatických záchvatů, které se objevují jako bezprostřední reakce na akutně vzniklé mozkové poškození.
Farmakoterapie bývá úspěšná přibližně u 70–80 % pacientů, přičemž výběr vhodného antiepileptika se řídí daným epileptickým syndromem a charakteristikami pacienta. U farmakorezistentních pacientů je nutné včas zvážit možnost epileptochirurgického zákroku.