Zrod analytické filosofie je neodmyslitelně spjatý s kritikou, kterou G. E.
Moore a B. Russell napadli idealismus.
V první části studie vyložím, jak z této kritiky vzešel pojem propozice jako transcendentní syntézy. Na základě kritiky Kantova a Bradleyho abstrakcionismu Moore s Russellem odmítli analytickou jednotu apercepce a korelát tohoto principu, syntetickou jednotu.
To vedlo k objektivaci pojmů a propozic. Subjektivní jednota soudu byla nahrazena objektivní jednotou propozice.
Takto pojatou jednotu Russell hájí argumentací proti Bradleyho regresu. Tento specifický střet realistického paradigmatu s idealistickým ovšem není možné omezit na čistě doktrinální rovinu; pokusím se ukázat, že šlo primárně o střet normativních předpokladů, což nás posouvá od otázek po pravdivosti k vykazování hodnot, jimiž se ta či ona analýza řídí a jež má potvrzovat.
Druhá část studie je věnována důvodům, které Russella mezi lety 1905 a 1910 vedly k výrazné proměně v jeho obhajobě realismu. Naivní realismus sice vyjadřuje jednoznačně ethos potvrzující otevřenost reality vůči poznávajícímu, trpí ale vážnými nedostatky, pokud jde o analýzu pojmů pravdy a poznání, neboť kognitivní vztah je v něm pojatý zcela přímočaře.
Významnou úlohu v opuštění naivního realismu sehrálo přijetí teorie deskripcí. Třebaže Russell sám nikdy takto přímo neargumentoval a v sekundární literatuře tomu nebývá věnována pozornost, teorie deskripcí nebyla slučitelná s realismem propozic.
Odmítnutí neexistujících entit totiž mělo znamenat i odmítnutí objektivních nepravd, což mělo vést k nutnosti přepracovat pojmy propozice a soudu. Takto měl Russell dospěl k epistemologické bázi pozdějšího logického atomismu - což udělal, ovšem to platí do momentu kolem roku 1918, kdy svojí pozici zkomplikoval přijetím ontologie pozitivních a negativních faktů.
Teorie deskripcí ale ve vztahu k těmto doktrínám nesehrála jen motivační roli, nýbrž i roli konstitutivní, jak uvidíme ve výkladu teze, že propozice jsou neúplné symboly.