Abstrakt
Studie je věnována rané filosofii J. G.
Fichta, zejména stěžejnímu spisu tohoto období, jímž je "Základ všeho vědosloví". Podle předkládané interpretace je hlavním úkolem tohoto spisu vykázat, jakým způsobem vzniká naše běžné a každodenní porozumění světu i nám samým.
Při vytyčení takovéto otázky zůstává Fichte věrný širšímu proudu transcendentální filosofie, která se snaží vysvětlit nejen vznik našeho empirického poznání, ale především se táže po původu apriorních struktur naší zkušenosti. Takovýto výklad mají podat tzv. "pragmatické dějiny lidského ducha".
Fichte se v nich snaží zrekonstruovat transcendentální - nikoli ovšem fakticky časový - vývoj naší mysli od prvotního stavu cítění až k naší běžné představě o samostatně existujících věcech a o nás samých jako svobodných poznávajících subjektech. V první části studie představujeme základní principy Fichtova filosofického systému a sledujeme způsob, jakým zdůvodňuje výchozí bod pragmatických dějin.
V druhé části se věnujeme filosofické metodě, jejímž prostřednictvím Fichte vývoj lidské mysli popisuje, a zkoumáme též základní "mechanismy" a obecné zákonitosti tohoto imanentního vývoje mysli. Ve třetí části provádíme podrobnou systematickou rekonstrukci pragmatických dějin.
Při této rekonstrukci vycházíme nejen ze "Základu všeho vědosloví", ale též ze spisu "Nárys vědosloví vlastního". Zjišťujeme zde, že základní struktury našeho vědomí a sebevědomí jsou podle Fichtova vědosloví vposledku konstituovány obrazotvorností, která je primární schopností naší mysli vytvářející nejen všechny naše představy, ale i veškerá jejich apriorní určení.