Identita moderních městských světů (Příklad Prahy v období od šedesátých let 19. století do tzv. sametové revoluce /1989/)
Abstrakt
Identita každého moderního národního města vznikala nejen z jeho dějin a tradic, ale především z vymezení se vůči druhým, odlišným, cizím identitám. Toto ohraničení se mělo samozřejmě nejen dopady politickospolečenské, kulturní, ale i svou symbolickou rovinu (včetně roviny jazykové).
Praha, hlavní město českých zemí, od šedesátých let 19. století jednoznačně české město, se ve své moderní historii musela ohraničovat vůči státům, na jejichž území se nacházela (do 28. října 1918 byla třetiřadým hlavním zemským městem rakousko-uherské monarchie, poté až do 15. března 1939 hlavním městem suverénní první a okleštěné druhé Československé republiky, od března pak hlavním městem protektorátu Čechy a Morava pod přímým vlivem nacistického Německa a po osvobození v květnu 1945 hlavním městem obnovené Československé republiky, která se ovšem stala satelitním státem Sovětského svazu). Praha ovšem současně představovala až do roku 1941 prostor, kde se setkávaly, propojovaly a střetávaly osudy české většiny a německé a židovské strukturované menšiny (převážně šlo o asimilanty, od 90. let předminulého století začala v Praze působit sionistická ideologie). Židovská ortodoxie byla menšinovou orientací.
Tato trojjedinost, typická pro řadu středoevropských měst, skončila tragédií židovských transportů během druhé světové války (v roce 1943 byla Praha podle nacistů již „čistým“ městem) a vyhnáním (od května 1945) a vysídlením (od ledna 1946 do konce tohoto roku) pražských Němců.