Abstrakt
Svoboda je pro každého člověka mimořádně významnou hodnotou. Proto i v případě nemoci je nutné respektovat projev jeho svobodné vůle o tom, zda a jakém rozsahu si přeje být léčen.
Kodifikovaným způsobem se tak děje prostřednictvím informovaného souhlasu. I když je třeba se odpovědně zamýšlet nad tím, zda je skutečně každý takový souhlas plně informovaný, je obsah příspěvku zaměřen na opodstatněnou relativizaci svobody, resp. autonomie pacienta.
V případě, že nemocný odmítá léčbu, která by mu zcela nepochybně pomohla nebo dokonce vedla k plnému uzdravení, může být totiž projev svobodné vůle jedním z projevů nemoci. Vztah odmítání léčby a touhy vzdát se svého života dominuje např. právě u nemocných s poruchami příjmu potravy.
V konkrétních případech jsou na místě intervence, vyplývající z tradiční a lékaři respektované ochrany života. Záleží nejen na odborném posouzení, ale i na celospolečenské dohodě, kolik "prostoru" vymezíme pro svobodnou vůli a kolik pro ochranu zdraví nemocných, pokud jsou tyto hodnoty v neshodě.
Právo (legislativa), kterým se řídíme je totiž minimem nikoliv maximem morálky a na favorizaci hodnot závisí, jakými zákony se budeme i v praktické medicíně řídit.