Charles Explorer logo
🇨🇿

Eosinofilní stavy etiopatogeneze, klasifikace, diagnóza a léčba

Publikace na 1. lékařská fakulta |
2013

Abstrakt

Eosinofilie není samostatnou nemocí, ale obvykle indikátorem různých chorobných nádorových a nenádorových stavů. Současný návrh klasifikace vnáší logiku do jinak nepřehledného bludiště různých systémových a orgánových eosinofilních syndromů a činí celou problematiku podstatně přehlednější a logičtější.

Eosinofilie může být dle původu primární (neoplasie), či sekundární (indukovaná, reaktivní). Může být izolovaným jevem s nálezem zvýšeného zastoupení eosinofilů v periferní krvi a s infiltrací tkání a orgánů eosinofily bez zjevné klinické manifestace, ale může se projevovat i těžkým tkáňovým či (multi)orgánovým postižením.

Důležitá je pečlivá diferenciální diagnostika vedoucí k odhalení příčiny sekundární eosinofilie a případně identifikaci klonální proliferace u eosinofilie primární. Pokud nám původ eosinofilie zůstává utajen, označujeme eosinofilii jako idiopatickou.

Vystupňovanou variantou eosinofilie je hypereosinofilní syndrom, který je charakterizován zvýšením počtu eosinofilů v periferní krvi nad 1,5 × 109/l a variabilním tkáňovým a orgánovým postižením. Léčba sekundárních eosinofilních syndromů je většinou symptomatická či nespecificky protizánětlivá (systémové kortikoidy).

Nově se ale v léčbě objevují léky přímo ovlivňující proliferaci eosinofilů, a to cestou blokády cytokinů a růstových faktorů.