Abstrakt
Článek se zabývá koncepcí literárního braku u francouzského literárního sociologa Pierra Bourdieua (1930-2002) v jeho klíčovém díle Pravidla umění: Vznik a struktura literárního pole. Bourdieuova koncepce literárního braku, nastíněná již v prologu k jeho studii (v analýze románu Sentimentální výchova od Gustava Flauberta), pochází z jeho teorie tak zvaného literárního pole, které se, jako výsledek externích sociálních změn, konstituovalo a autonomizovalo ve Francii druhé poloviny 19. století.
Rovněž se diferencovalo do dvou pólů, zvaných umění a peníze. Umění představuje autonomní princip, usilující o tvorbu tak zvaných „čistých děl“, a je založeno na odmítání krátkodobého ekonomického zisku a poptávky masového publika.
Na druhé straně peníze představují heteronomní princip, který naproti tomu usiluje o ekonomický zisk, neboť je na masové publikum zaměřen. V poli kulturní produkce tyto dva principy následují buď dlouhodobý (umění), nebo krátkodobý produkční cyklus (peníze).
Braková literatura je pak podle bourdieuovského pohledu komerční literaturou krátkodobého produkčního cyklu. Druhá, alternativní možnost bourdieuovské definice brakové literatury je založena na Bourdieuově estetice a volá po napsání dějin vytváření pojmu samotného.