Abstrakt
Valenční lexikony typicky zachycují pouze bezpříznakové užití slovesa (aktivum), zatímco přirozený jazyk umožňuje řadu pravidelných změn v počtu, typu a/nebo povrchové formě valenčních doplnění (např. při pasivizaci). Vzhledem k jejich pravidelnosti je výhodné tyto změny zachytit v pravidlové komponentě slovníku.
Jednotlivé změny typicky nacházíme u některých, ale ne u všech slovníkových jednotek (rámců), a proto je nutné u každého rámce uvést, která pravidla na něj lze aplikovat. Ve článku popisujeme třífázový přístup k určení, které diateze lze aplikovat na daný slovesný význam.