O souvztažnosti jazyka literatury a jazyka architektury: Role pojetí architektury v utváření poetiky literárního díla
Abstrakt
Článek vychází z předpokladu, že role jazyka literatury jako zprostředkovatele mezigenerační komunikace neprobíhá pouze prostřednictvím jazyka. T.
Topolovská usiluje o to prokázat těsné spojení mezi jazykem literatury a jazykem architektury 20. a 21. století, které ač jsou zdánlivě odlišné a neporovnatelné, nejenže určují a materializují kulturního paradigma dané doby, ale také přispívají značnou měrou ke zprostředkování komunikačních mostů mezi jednotlivci, generacemi a historickými epochami. Zvýšenou pozornost autorka věnuje kategorii prostoru, kterou v současnosti vykazuje i literární teorie a praxe, což může být považována za projev rozrůznění náhledů na literární prostor, které je logicky spojeno s koncentrací na tuto tématiku; ve svém díle je zdůrazňují zejména filosofové a literární teoretici spjatí s fenomenologickou myšlenkovou tradicí.
V současnosti na tento proud navazuje například i čtenáři nadšeně přijímaný popularizátor filosofie Alain De Botton. Způsob ztvárnění prostoru, který ohraničuje lidskou existenci, se stal jedním z hlavních kritérií klasifikace jednotlivých děl a taktéž i jedním z hlavních nástrojů jejich charakterizace.
Kromě hledání odpovědi na primární otázku - proč se tak děje – se článek zaměřuje na další otázky jako například: Jakým způsobem přispělo modernistické vnímání prostoru ke zvýraznění role prostoru v literatuře? Do jaké míry se toto pojetí zrcadlí v moderní literární tvorbě? Pátrání po odpovědích reflektuje zejména hledisko filosofického díla Gastona Bachelarda, Martina Heideggera, Michaela Foucaulta, Anny Hogenové, Karstena Harriese a Michela de Certeau. Román Skleněný pokoj (2009) od současného britského prozaika Simona Mawera jako dílo úzce spjaté s tematikou pojednání prostoru a zejména architektury tvoří výchozí rámec tohoto příspěvku.