Abstrakt
Studie se soustředí na koncept techné, lékařského umění, vědění či řemesla, který v sobě integruje teoretický i praktický rozměr lékařství. Hippokratovské myšlení se k sebereflexi svého umění opakovaně vrací, a to na jednom pólu z hlediska hrdosti na své umění, na pólu druhém v pokorném vědomí si jeho mezí a své nedostatečnosti.
Jestliže „všeobecnost“ umění je způsobena právě skutečností, že vychází z přirozenosti, fysis, pak omezení na straně techné jsou způsobena právě lidskou přirozeností: lékař nemůže svého pacienta dokonale poznat ani ustavičně sledovat, navíc k řadě procesů probíhajících uvnitř těla nemá přístup. Specifikem lékařství je tedy právě omezení míry jeho přesnosti, akribie, neboť v tomto umění je posledním měřítkem pouze individuální vnímání pacienta.
H.-G. Gadamer hodnotí objev techné a jeho aplikaci na lékařství jako první rozhodující krok směřující k ustavení všeho, co bytostně charakterizuje západní civilizaci.
Jasně se také ukazuje, že podstatnou součástí každého umění je osoba jeho vykonavatele stejně jako osoby, k jejichž prospěchu je umění provozováno. Specifikem lékařského umění je v tomto ohledu skutečnost, že klade etické nároky nejen na osobu svého vykonavatele, ale v řadě ohledů i na osobu pacienta.
Jestliže však postoj pacienta je dobrovolný (může volit tak anebo onak), u lékaře je tomu naopak: k povaze lékařské techné patří, že její technités, lékař, jemuž jeho umění přináší obrovskou duševní zátěž, má být lidštější a mít vyšší morálku než zbytek společnosti. V některých spisech Corpus jsme pak svědky téměř zbožnění techné a v Přísaze tradičního náhledu na lékařské poslání jako službu bohům (Asklépiovi i dalším bohům lékařství).