Abstrakt
Konec devatenáctého století je v evropském umění charakterizován poměrně výrazným návratem k antice. Tato studie zkoumá recepci a aktualizaci antické tradice v básnickém díle Stanislava Kostky Neumanna.
Dekadentní fáze Neumannovy tvorby je charakterizována jako model dionýsko-daidalský. Jako interpretační klíč jsou zvoleny Hockeho a Curtiova teorie velkého manýrismu, tedy střídání manýristických a klasických epoch v evropských kulturních dějinách, a Nietzscheho dichotomie klasické antiky coby kombinace prvku dionýského a prvku apolinského.
Neomanýristická interpretace Neumannova díla je pak podpořena interpretací dekadentní poetiky jako nové gnóze, byť svérázně recipované. Recepci antiky tu tak můžeme chápat velmi široce jako hledání společného kořene, kulturní či antropologické konstanty vedoucí napříč dějinami, nikoli striktně jako pouhé přejímání antických motivů.
Dekadentní poetika je také chápána jako postmoderní gesto, které v antice spatřuje polyteistický model vidění světa. Jedná se tedy o kritiku osvícenské moderní společnosti a karteziánského subjektivismu skrze návrat k archaickému mýtu.
Tento mýtus je v dekadenci tvořen kultem boha Dionýsa na jedné straně a recepcí gnóze na straně druhé. Tyto antické motivy jsou však ideologicky přehodnoceny podle časových potřeb.
Antika se tak stává radikálním dekadentním gestem, které má být odpovědí na krizi moderní osvícenské a sekularizované společnosti.