Anotace česky: Text se zabývá problémem ambivalence zobecňování, resp. abstrakcí v pedagogických souvislostech. Na otázku po dobru a zlu ve výchově se snaží odpovědět úvahou nad dvěma otázkami.
První vyplývá z antinomického charakteru výchovných cílů (výchova má sloužit společnosti, ale také rozvoji individua): mohou být pedagogické antinomie odstraněny, nebo je výchova podstatně antinomickou aktivitou, v níž je třeba zohlednit její nejednoznačnost? Druhá otázka zní, nakolik skutečně rozumíme tomu, co znamená být autentickou osobností, a nakolik jsme schopni k autenticitě vychovávat. Text předkládá kierkegaardovský a blondelovský motiv autentického jednání jako částečné východisko z rozporů, k nimž vede vyostřená formulace zmíněných antinomií.
Snaží se ale také ukázat, že hledání cest k výchově k autenticitě je komplikováno snahou formulovat obecně platný pedagogický princip či přístup a že pedagogika nejvíc trpí, jestliže zapomíná na svůj antinomický charakter – úsilí uniknout rozporům vede k nepřijatelným abstrakcím a formalismu. V závěru je otevřen problém zobecňování ve vztahu k pedagogice kompetencí a konstatuje se nezrušitelný, avšak v jistém smyslu ozdravný, pozitivní charakter antinomií.