Tajemství, čin a naděje. Vybrané motivy Marcelovy filosofie jako inspirace pro výchovu ke spiritualitě
Abstrakt
Jak ve filosofické antropologii, tak v existencialistické filosofii byl položen důraz na jednání v těsném sepjetí s tématem osoby. K promýšlení klíčových problémů lidské existence je dodnes hodno pozornosti personalistické východisko: nejsem osobou, pokud nejednám, tj. pokud se aktivně nerozhoduji a k učiněným rozhodnutím se nepřihlašuji.
Pedagog se v této perspektivě pohybuje mezi Skyllou a Charybdou: je tím, kdo by se měl pokoušet o nenásilné vedení k odpovědnému aktivismu, ale ve své činnosti by neměl sklouznout k indoktrinaci, manipulaci a nátlaku. Otevření otázky spirituality a výchovy k duchovnímu životu znovuoživilo téma, které nechal vyhasnout pozitivismus a které nepatří ani mezi leitmotivy vlivných proudů postmoderní filosofie: téma nezpředmětnitelných skutečností, označovaných v Marcelově filosofii jako tajemství.
Je třeba, aby se i v pedagogickém diskursu reflektovalo napětí, které existuje mezi koncepcí reality jako souboru problémů na jedné straně a pojetím skutečnosti jako celku, v němž ne vše (a možná právě to nejdůležitější) může být objektivizováno v problém. Právě spiritualita netvoří samostatnou předmětnou oblast, nýbrž spíše nepředmětný předpoklad našeho postoje k životu a světu.
Pokud se nemá stát výchova ke spiritualitě ideologickým či dokonce prázdným pojmem, je třeba její koncepci řádně promyslet. K projasňování této úvahy může pedagogika nalézt podnětná východiska v personalistické (marcelovské) inspiraci, jejíž krédo lze snad zformulovat takto: je bytostně důležité tváří v tvář ohrožením moderního světa hledat nejen prostředky minimalizace jejich dopadu na dítě, ale též probouzet v nastupující generaci naději, že svět je místem, jemuž lze „otevřít kredit“ – jemuž lze důvěřovat navzdory „pokušení beznaděje“.