Abstrakt
Stať se věnuje problematice československo-maďarských kulturně-společenských vztahů ve dvacátých a třicátých letech 20. století. Z hlediska české a slovenské společnosti bylo k případným aktivitám na poli spolupráce české a slovenské kultury s maďarskou kulturou (ať již menšinovou na území ČSR, nebo v podobě mezistátních kulturně-společenských vztahů) bylo přistupováno ze dvou směrů.
První směr můžeme jednoduše nazvat jako přístup pramenící z „prožité historické zkušenosti“, vyplývající p ředevším ze soužití slovenské a maďarské společnosti před rokem 1918, jehož dozvuky se přenesly na půdu československého státu. Druhým směrem přístupu bylo hodnocení aktivit maďarské společnosti po vzniku samostatného Maďarska po roce 1918 jako celku, tedy bez vědomého rozlišování mezi chováním a společenskými aktivitami maďarské menšiny mimo území Maďarska a maďarskou společností a jejími politickými a kulturně-společenskými projevy v Maďarsku samotném.
Možnosti kulturně-společenské spolupráce, ať již na domácí, respektive mezistátní úrovni byly v důsledku drastického zpolitizování takřka všech oblastí společenského života v ČSR i Maďarsku po roce 1918 odsunuty na zcela vedlejší kolej. Koncem první poloviny 20. let dochází v Československu, v důsledku zvyšující se společenské aktivity maďarské menšiny, k pokusům o prolomení vlastní vnější společenské izolace i vnitřní pasivity.
Byly motivovány snahou vedoucí k postupnému odbourávání, spíše v historii tkvících sporů, kterých se bohužel v celém meziválečném období jen účelově využívalo pro dosažení aktuálních politických cílů. Česká společnost si tak ve vztahu k maďarské menšině a jejím aktivitám začala osvojovat nesmiřitelné postoje slovenské, zejména stranicko-politické reprezentace, která aktivity československých Maďarů v celém průběhu