Kapitola, věnovaná dějinám češtiny v prvních třech čtvrtinách 18. století, je rozdělena na dvě hlavní části: První se soustřeďuje na češtinu nekatolických komunit žijících v exilu a druhá na jazyk děl napsaných v této době v Českých zemích. Každá z nich nejprve shrnuje nejdůležitější rysy politického, kulturního a jazykového vývoje a poté charakterizuje jazyk vybraných textů.
Dále je stručně okomentováno i užívání češtiny mimo České země jinými skupinami než českými exulanty. Závěrečná část pak podává souhrnnou charakteristiku barokní češtiny a podmínek, za kterých byla užívána.