Koncept historické antropologie je dnes v akademickém prostředí plně etablován, jeho vývoj se však navzdory názvu odehrává téměř výlučně v rámci oboru historie (a zde je chápána spíše jako metoda, než dílč í disciplína) a do značné míry izolovaně od sociokulturní antropologie, která si většinově zachovává svůj synchronní charakter. Tato izolovanost související s tradičně silnou "pohraniční policií" akademické historiografie má své důsledky.
Autor se bude snažit tyto důsledky vymezit a dále se pokusí postulovat možnost, resp. vhodnost pojímat historickou antropologii primárně jako dílčí antropologickou disciplínu, a stejně tak i tematizovat otázku, zda by bylo pro sociokulturní antropologii přínosné, aby se její výzkumné pole rozšířilo o historický rozměr. Relevantnost historického rozměru pro antropologický výzkum pak chce autor demonstrovat na tématu dotýkajícího se problematiky vztahu oficiálního a lidového náboženství, totiž na tématu lidové zbožnosti (religiozity) v raném novověku.
Jako konkrétní příklad výzkumu raněnovověké lidové zbožnosti představí badatelskou sondu zabývající se lidovými rukopisy náboženského, pověrečného a magického charakteru ze sbírek českých regionálních muzeí. Tato sonda poslouží k nastínění charakteru historicko-antropologického bádání, jeho relevantnosti pro otázky sociokulturní antropologie, ale též k upozornění na specifické metodologické potřeby.