Abstrakt
Díky rozvoji knihtisku nepatří již knihy od konce 16. století k těžko dostupným předmětům. Podle statistiky pokrývala produkce pražských tiskařů 93% titulů vydaných v českých zemích v tomto období.
Kromě velké konkurence panující mezi samotnými pražskými tiskaři bylo nutné, aby se vypořádaly též se silnou konkurencí zahraničních nakladatelů, jejichž produkty byly na naše území dováženy. Mezi základní metody prodeje knih patřil přímý prodej vlastní produkce konkrétního tiskaře přímo v tiskárně.
Kromě toho probíhal také podomní prodej, zaměřený na nabídku převážně levnějších titulů. Další možností byl prodej na trhu a to jak na tzv. trzích domácích, tak výročních.
Zahraničních knižních veletrhů ve Frankfurtu nad Mohanem nebo Lipsku se soustavněji účastnili jen někteří (například Michal Peterle nebo Jiřího Nigrina). Další neopomenutelnou možností distribuce knih ke čtenáři byl prodej prostřednictvím knihařů, agentů, bibliopolů, buchführerů ale též několika knihkupectví.
Významnou roli při odbytu části nákladu sehrála též zprostředkovatelská činnost některých představitelů světské či církevní moci, kteří nakoupili větší počet exemplářů knih, které pak po jednotlivých výtiscích bezplatně šířili. Nejednalo se v těchto případech o celou šíři tiskařské produkce konkrétního centra či tiskaře, ale o vybrané tituly.
Podobný systém fungoval i při odběru knih institucemi (zejména úřady a školami), a to jak v případě, že se jednalo o jejich vlastní potřebu, nebo v případě, kdy působily ve funkci zprostředkovatele nakupujícího od nakladatele ve velkém, a poskytujícího knihy jednotlivým koncovým zájemců bez finančního zisku, zato však v souladu s vlastní kulturní politikou. Přestože se cena tištěné knihy na přelomu 16. a 17. století pohybovala zhruba v rozmezí 10 krejcarů až 3 zlatých (s přesahy na obě strany) a tiskaři vyvinuly různé prodejní strategie i systémy různých slev a úlev pro potencionální kupce, zůstávaly jim přes veškerou snahu ve skladech rozsáhlé zásoby knih.