Abstrakt
Předkládaný článek se zabývá problematikou subjektu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti (trestný čin praní peněz). Jako první článek tohoto druhu v české trestněprávní nauce zevrubně pojednává o otázce, zda by z pohledu de lege lata i de lege ferenda měl být za trestný čin praní peněz odpovědný i pachatel tzv. hlavního trestného činu, tedy trestného činu, ze kterého nelegální prostředky pocházejí.
Nutno zdůraznit, že jde o problematiku velmi aktuální i z hlediska evropského kontextu, neboť přístup v jednotlivých evropských státech se různí. Zřetelným trendem posledních let je, aby se postihovalo i tzv. samopraní.
V rámci komparativní metody výkladu byly srovnány právní úpravy Francie, Itálie, Německa, Polska, Slovenska, Slovinska, Španělska, Švédska a Švýcarska a použita k tomu relevantní italská, německá, španělská, švýcarská a polská literatura. Autor se přiklání k názoru, který je v české teorii zřetelně menšinový, že pachatel trestného činu praní peněz nemůže být trestně odpovědný zároveň za trestný čin hlavní.
Zásadní argument je spatřován v samotné podstatě jednání spočívající v praní peněz, které lze označit za tzv. post factum. Postih pachatele trestného činu, ze kterého nelegální výnosy pocházejí, zároveň za trestný čin praní peněz se navíc dostává do rozporu se zásadou zákazu nucení k sebeobviňování (nemo tenetur se ipsum accusare) a zásadou ne bis in idem.