Studie se věnuje obrazu umělce, jak byl formován v českém hraném filmu v době prosazování kulturně-politických doktrín socialistického realismu po únoru 1948. Její první část vychází z formulace těchto doktrín v širším dobovém diskurzu: Organizační, regulativní a esteticko-normativní změny v kultuře znamenaly přehodnocení statusu umělce ve společnosti.
Umělci z řad inteligence se měli přizpůsobit potřebám nového zřízení, jejich tvorba podléhala zakázkám a dohledu shora. Protežováni byli umělci vycházející z dělnické třídy a lidová tvořivost.
Za vzor sloužilo umění SSSR a vybraní velikáni z dějin české kultury. Tím jsou vysloveny základní předpoklady typologie postav umělců a příslušných narativních schémat v tehdejší filmové tvorbě.
Stěžejní část studie se věnuje naplnění těchto předpokladů ve filmových dílech. V souboru hrané filmové tvorby let 1948–1956 sleduje zastoupení tematiky umění v rámci tehdejší dramaturgie, dále pak rozebírá několik základních schémat.
Pokrokový proud zastupují v první řadě postavy klasiků národní kultury v životopisných filmech. Negativní typy, kterým je vždy přiřčena jen epizodní úloha bez jakéhokoli vývoje charakteru, jsou spojovány s buržoazní či typicky západní kulturou (např. postavy jazzových hudebníků).
Obrácení kolísajícího umělce a jeho tvorby pro potřebu nově budované společnosti je tematizováno například ve filmech Písnička za groš a Nezlob, Kristino. Umění v rukou kolektivu exponuje taktéž několik filmů, především s hudební tematikou.
Toto spektrum odpovídá obecné typologii, která byla používána v umění, publicistice a veřejném projevu vůbec. Pokud se vyskytla postava umělce, kterou nelze jednoznačně přiřadit do žádné z kategorií, je to v ojedinělých filmech, které nepodlehly oficiálním tematickým preferencím (většinou díky tomu, že začaly vznikat ještě za předúnorové dramaturgie).