Studie na příkladu vybraných umělců německého původu ukazuje proměny diskurzu, kterým ve třicátých letech 20. století vnímali českoslovenští občané německé uprchlíky před nacismem. Ukazuje, že na počátku třicátých let byla československá společnost otevřenější a ochotná pomáhat uprchlíkům.
Zachycuje proměnu tohoto přístupu po mnichovské dohodě, anšlusu Rakouska a koferenci v Evianu., kdy se společnost radikalizovala. Dále popisuje rezistenční techniky umělců a jejich snahy o odchod z Československa, které pro ně stalo pouhou tranzitní zemí, do exilu ve Velké Británii a USA.