Abstrakt
Nástup spirituality do pomáhajících profesí v 90. letech 20. století je součástí společenského pohybu, který dnes ústí do zdůrazňování kulturní kompetence a úcty k rozmanitosti. Díky tomu se spirituální uvědomění a vnímavost (jako příklad projevů kulturní kompetence) stávají jedním z požadovaných výstupů vzdělávacích programů v pomáhajících profesích.
To platí dvojnásob u studijních oborů, které jsou nabízeny na půdě teologických fakult. Ukazuje se však, že znalostně (informativně) pojaté vzdělávání, kdy se člověk setkává s reáliemi spirituálního světa druhých, nezachycuje podstatu duchovní zakotvenosti ve víře a samo ji studentům nenabízí.
Autoři příspěvku, motivováni rostoucími nároky právě na spirituální a kulturní kompetence v pomáhajících profesích, přicházejí s dalším pokusem o zdůvodnění naděje, že v dialogu při reflektované identitě jeho stran je možné učit víru a učit se věřit i na teologické fakultě, která je univerzitním prostorem otevřeným všem, tedy i těm, kteří zkušenost vlastní reflektované víry nemají.