Horečka dengue je celosvětově nejrozšířenější arbovirovou nákazou, která se vyskytuje ve většině zemí tropů a subtropů. Onemocnění vyvolávají čtyři blízce příbuzné sérotypy RNA viru dengue, který náleží do čeledi Flaviviridae.
Rezervoárem nákazy je člověk ve viremickém stadiu onemocnění, vektorem infekce jsou antropofilní komáři Aedes aegypti a další komáři z rodu Aedes. Nákaza virem dengue představuje jedno z nejčastěji importovaných horečnatých onemocnění do vyspělých zemí z oblasti jihovýchodní a jižní Asie a Latinské Ameriky.
Za významné riziko pro šíření infekce do nových oblastí je považován výskyt příbuzných komárů Aedes albopictus, jež se vyskytují i v řadě oblastí jižní Evropy, kde byly v posledních letech popsány případy autochtonního přenosu horečky dengue. Nákaza může proběhnout asymptomaticky, případně jako nekomplikované horečnaté onemocnění nebo pod obrazem hemoragické horečky, která může vést k rozvoji šokového stavu.
Nejtěžší formy onemocnění se vyskytují zejména v dětském věku a v souvislosti s opakovanou infekcí jiným sérotypem viru dengue. Inkubační doba onemocnění je obvykle 4-7 dní.
Mezi typické příznaky patří horečka, bolesti kloubů, svalů, hlavy a výsev makulopapulózního exantému. Onemocnění je doprovázeno leukocytopenií, trombocytopenií a elevací jaterních aminotransferáz.
Pro diagnostiku infekce se rutinně využívá detekce IgM a IgG protilátek metodou ELISA, avšak v poslední době nabývají na významu metody přímé detekce viru (průkaz virové RNA a NS1 antigenu). Jejich výhodou je pozitivita již v časných stadiích onemocnění.
Specifická terapie není dostupná, vyvíjené vakcíny budou určeny k prevenci onemocnění malých dětí v endemických oblastech.