Abstrakt
Vybrané studie v různých ohledech reflektují literární prahy, či přesahy, ať již se zaměříme na situačně ukotvenou promluvu jako jeden z klíčových kontextů Hrabalovy tvorby, nebo na snovou zkušenost, která může nabídnout specifický hermeneutický model k pochopení vzniku literárního díla. Tyto počátky poukazují k nesoběstačnosti literatury, v níž je přítomen důraz na obsah sdělení, nikoli pouze na jeho formu.
Dialektika obsahu a formy se promítá i do dalších studií, neboť specifická forma utváří jistý obsah: právě tomu se věnuje studie zaměřená na rané prózy Věry Linhartové, ve kterých vypravěčské strategie utvářejí dojem hloubky a tajemství. Ovšem můžeme zvolit také opačnou cestu (nyní od motivu k formě) a podívat se na to, nakolik naopak určitá tematika - jako je tomu v tematice domova u Milana Kundery a Bohumila Hrabala, si vyžaduje jistou formu, což můžeme ukázat na kontrastu soustředěného světa Kunderových próz, oproti rozpínavému psaní Bohumila Hrabala.
Kromě toho mohou přesahy literatury poukazovat k jisté antropologické dimenzi, jako je tomu v havlíčkovské studii, v níž je literatura uchopena jako inscenační mechanismus, který má nastolit alespoň iluzorní spravedlnost. Takto si můžeme všimnout, že literatura jako by se snažila vypnout ze svých hranic, jako je tomu v Harlekýnových milionech, v nichž autor přetváří reálnou mapu Polabí.
Ovšem je zjevné, že toto vypínání může být budováno pouze literárními prostředky, jako to můžeme sledovat v díle Milana Kundery, v němž dochází v pozdějších prozaických dílech k přesunu těžiště od metaforické k metonymické motivaci.