Literární svědectví je specifickou formou autorské odpovědi na předchozí ujařmující fakt objektivace (zpředmětnění). Objektivace mívá různé formy, přičemž její vyhraněnou podobu můžeme spatřovat v zatčení, neboť v tomto aktu dochází k náhlé proměně subjektu na objekt.
Ve vyprávění dochází k inverznímu pohybu, literárními prostředky je v něm inscenován vypravěč jako proliferační centrum smyslu. Každý z pohybů (objektivace a subjektivace) odkrývá jednu z poloh vyprávění (deprivaci subjektu nebo naopak jeho emancipaci), je v nich takto přítomna nezrušitelná asymetrie mezi subjektem a objektem vyprávění.
Rubem emancipačního gesta vyprávění je totiž objektivace. Vypravěč jako proliferační místo, z něhož je delegován smysl, činí z románových postav periferní bytosti: postava je objektem vyprávění.
Tato asymetrická situace v rámci literárního díla nachází svoji analogii ve vztahu autora a čtenáře. Čtenář je v něm sice okrajovou bytostí (je objektem literárního díla), bez něj by však autorské gesto pozbývalo smyslu.