Abstrakt
V článku diskutuji dvě teze M. Foucaulta týkající se antické životosprávy: za prvé prý antické životosprávné spisy mohou být chápány jako druh “manuálu” určující, jak reagovat na různé životní situace, v nichž se můžeme ocitnout, a za druhé dietetická starost o sebe údajně „činí z hlavních a běžných životních aktivit současně otázku zdraví i morálky“.
Argumentuji především ve prospěch první teze a snažím se z ní vyvodit některé důsledky pro postavení životosprávy v kontextu antického lékařství. V souvislosti s druhou tezí ukazuji, že hippokratovský spis O životosprávě dokládá reflexi jistých omezení dietetické terapie a distancuje se od otázek spojených s morálkou, legislativou a jinými lidskými konvencemi.