Abstrakt
V Praze se nachází množství zelených ploch, které nejsou ani parkem ani statutárně chráněnou přírodou. Jedná se například o spontánní zeleň v okolí železnice a jiných komunikací, pozemky s nevyjasněnými majetkovými poměry, opuštěné parcely nebo sady a pastviny a jiné relikty původní vesnické krajiny.
Tyto plochy tvoří včetně polí třetinu rozlohy celé Prahy. Řešíme zde, jak se postavit k tomuto fenoménu „nové divočiny“, kterému přes obvykle negativní konotace nelze upřít svéráznou estetiku i funkčnost jako rekreační plochy v protikladu k plochám umělým, byť parkově upraveným.