Abstrakt
Text pojednává o způsobech, jak se v cestopisné produkci o Svaté zemi a islámském Blízkém východě z období 16. a 17. století performovalo orientální cizí. Mainstreamovým dobovým interpretačním rastrem byla tzv. biblická alterita, v níž byl nejen samotný průběh cestovní trasy, ale i cestovatelská zkušenost a výsledná reprezentace orientální krajiny a jejích obyvatel intertextově zakotveny v Písmu.
Především kvůli dobové diskursivitě, tzv. kombinatornímu psaní, se Bible stala hlavním subtextem raně novověkých cestopisů. Specifickou formu raně novověkého orientalismu, kterou lze tematizovat v Harantově Putování (1608), autorka považuje za příklad druhého dobového alteritního diskursu.
V jejím rámci se vyvinula komplexní imaginace cizího, která kritizovala orientální civilizaci a náboženské praxe islámu a mimo jiné i na základě diskursu sexualizovaného a patologického těla je performovala je v podřízené pozici ke křesťanskému sociálnímu řádu.