Východisko. Difuzní velkobuněčné B lymfomy tvoří heterogenní skupinu lymfomů, která zahrnuje různé nádory odlišující se původem,morfologickým obrazema klinickým chováním.
Difuzní velkobuněčné Blymfomy jsou nověji členěny do dvou velkých, prognosticky relevantních podskupin s odlišnou genovou expresí. Zatím však nebyly detegovány klíčové geny, jejichž vyšetření by umožnilo tyto lymfomy typizovat v běžné diagnostické praxi.
Cílem práce bylo sledovat genetické změny a expresi několika genů zúčastněných na onkogenezi velkobuněčných lymfomů. Metody a výsledky.
V práci jsme analyzovali soubor 31 nemocných s difuzními velkobuněčnými B lymfomy, u kterých jsme měli k dispozici základní klinická data včetně sledování v průběhu nemoci. V imunohistochemickém vyšetření jsme použili panel protilátek proti CD20, CD79a, BCL-2, CD10, Ki-67 a TP53.
Metodou FISH jsme vyšetřovali translokaci t(14;18) a zlom v oblasti genu BCL6 (3q27) signalizující translokace t(3;?) s variabilními translokačními partnery. Metodou PCR jsme vyšetřovali translokaci t(14;18) a klonální přestavbu těžkého řetězce imunoglobulinu a lehkého řetězce kappa.
Závěry. Exprese BCL-2 proteinu souvisela s klinicky nepříznivým průběhemchoroby.
Exprese ostatních vyšetřených markerů s klinickým chováním nádorů nekorelovala jednoznačně. Nádory, které měly histogenetickou souvislost s folikulárním lymfomem (kompozitní nádory tvořené velkobuněčným difuzním a folikulárním lymfomem) měly v souboru zřetelně vyšší mortalitu než nádory vzniklé de novo.
S nepříznivým průběhem choroby souvisely rovněž vyšší hodnoty Mezinárodního prognostického indexu (IPI).