Abstrakt
Východisko. Asociace obezity s metabolickými i kardiovaskulárními chorobami je závislá na rozložení tukové tkáně.
Role intraabdominálně uložené, tj. viscerální, tukové tkáně v patogenezi inzulínové rezistence není stále zřejmá. Cílem této práce bylo sledovat vztah mezi inzulínovou rezistencí a podílem viscerální a podkožní tukové tkáně na souboru žen s širokým rozmezím tělesné hmotnosti.
Metody a výsledky. Vyšetřeno bylo 62 žen (věku 21-66 let), z nichž 32 bylo neobézních a 30 obézních (BMI > 30 kg/m2).
U účastníků studie bylo hodnoceno množství viscerálního a podkožního tuku pomocí počitačové tomografie, možstv í celkového tělesného tuku bioimpedancí a stupeň inzulínové senzitivity byl hodnocen spotřebou glukosy (M) během euglykemického hyperinzulínního klempu. Obézní ženy měly nižší inzulínovou senzitivitu ve srovnání s neobézními (5,88 >= 2,17 vs. 3,32 >= 1,44 mg/min/kg, p< 0,001) a vyšší absolutní množství viscerálního tuku.
Relativní podíl viscerálního tuku (vztaženého k tuku celkovému nebo podkožnímu) nebyl však u obou skupin rozdílný. V celém souboru stupeň inzulínové senzitivity koreloval s absolutním množstvím celkového a viscerálního tuku, nebyla však nalezena korelace s relativním podílem viscerálního tuku.
Závěry. Výsledky na tomto souboru nasvědčují tomu, že pro predikci stupně inzulínové rezistence daného jedince je důležitější absolutní množství přítomné tukové tkáně jak celkové, tak viscerální než relativní zastoupení viscerálního tuku