Genetická výbava jedince ovlivňuje nejenom klinický obraz daného onemocnění, ale i jeho léčbu. Účinnost léčiva lze charakterizovat jako korelát jeho interakce s naším organismem. S rozmachem molekulární biologie a genetiky za poslední desetiletí narostl nebývalou měrou soubor poznatků o molekulárních mechanismech bolesti.
Současně je však poukazováno na složitost jednotlivých pochodů, a to mimo jiné v kontextu polymorfismu genů, a tedy odlišné připravenosti pacientova těla pozitivně zareagovat na naši léčbu. Polymorfismus tak určuje účinnost léčby a současně napovídá o jejích rizicích, tj. o potenciálu nežádoucích účinků či lékových interakcí, a v konečném důsledku též o výši zdravotních nákladů.
Ačkoliv se poznatky v této oblasti rozvíjejí nebývale rychle, ne vše je stávající zdravotní systém schopen (limitace technické/finanční) testovat a uhradit. Je však třeba existenci polymorfismů u každého z pacientů brát na vědomí.
Významnou roli sehrává především v populaci seniorů, kde se vedle genomu nemocného uplatňují i věk, pohlaví, jeho komorbidity a další současná medikace.