Disociace nesouvisela s horší odpovědí na kognitivně-behaviorální terapii u pacientů s obsedantně-kompulzivní poruchou
Abstrakt
Obsedantně-kompulzivní porucha (OCD) je z 40-60 % refrakterní k léčebným intervencím. Disociace je jedním z potenciálních klinických negativních prediktorů terapie.
Cílem studie bylo prozkoumat, zda vyšší míra disociace souvisí s horší odpovědí na kognitivně-behaviorální terapii (KBT) u pacientů s OCD. Do studie bylo zařazeno 44 pacientů (25 žen) s OCD a 45 zdravých kontrol (30 žen).
Pacienti podstoupili systematickou skupinovou KBT v délce 6-8 týdnů. Míra disociace byla hodnocena na začátku terapie pomocí subjektivního dotazníku - Dissociative Experiences Scale (DES).
Závažnost psychopatologie byla u pacientů s OCD hodnocena pomocí objektivního dotazníku Yale-Brown Obsessive-Compulsive Scale (Y-BOCS), Beckovy sebeposuzovací stupnice úzkosti (BAI - Beck Anxiety Inventory) a Beckovy sebeposuzovací stupnice deprese (BDI-II - Beck Depression Inventory-II) na začátku a na konci terapie. Po terapii došlo k výraznému poklesu intenzity obsesí a kompulzí.
Odpově ď na terapii nesouvisela s mírou disociace na začátku terapie. Absolutní, ale ne relativní, snížení intenzity OCD symptomů bylo ovlivněno počáteční závažností specifických příznaků OCD.
Disociativní příznaky na začátku terapie neměly významný vliv na změnu závažnosti OCD příznaků po KBT u pacientů s OCD. Jelikož disociace úzce souvisí s anxietou a depresivními příznaky, bylo by vhodné zkoumat vliv disociace na změnu úzkostně-depresivních symptomů u širšího spektra pacientů