Abstrakt
S nástupem nových přímých inhibitorů trombinu (dabigatran) či inhibitorů faktoru Xa (rivaroxaban, apixaban aj.) vyvstala potřeba kriticky zhodnotit místo již zavedených nepřímých inhibitorů faktoru Xa a trombinu - nízkomolekulárních heparinů (LMWH) a znovu určit jejich místo mezi ostatními antikoagulancii. Vzhledem k rychlému nástupu účinku, spolehlivému efektu, možnosti aplikovat 1-2x denně a nižším nákladům na léčbu zůstávají LMWH účinnými léky v profylaxi trombotických komplikací při výkonech na nosných kloubech.
Rivaroxaban a apixaban jsou v této indikaci účinnější, nicméně nákladnější, stejně jako dabigatran. V indikaci léčby flebotrombózy a plicní embolie jsou stále při horší dostupnosti fondaparinuxu LMWH léky prvé volby.
V další významné indikaci, při léčbě akutních koronárních příhod typu STEMI a non-STEMI, zůstávají nízkomolekulární hepariny, konkrétně enoxaparin, rovněž zlatým standardem. V této indikaci je alternativou pentasacharidfondaparinux.
Efekt přímých inhibitorů trombinu i faktoru Xa je prověřován. Při porovnání nízkomolekulárních heparinů navzájem nacházíme rozdíly ve farmakokinetických i farmakodynamických vlastnostech.
Zdá se, že molekuly s menším množstvím sacharidových jednotek jsou výhodnější. Přímé srovnání efektu v různých indikacích bohužel nemáme, nicméně např. u akutních koronárních příhod můžeme srovnat efekt proti nefrakcionovanému heparinu.
V tomto srovnání je enoxaparin výhodnější než nefrakcionovaný heparin, dalteparin a nadroparin nejsou horší než nefrakcionovaný heparin. Podíváme-li se na nízkomolekulární hepariny z hlediska doloženého účinku a schválených indikací, pak opět nejvíce dokladů o efektu je k dispozici pro enoxaparin.