Abstrakt
Na patogenezi onemocnění diabetes mellitus (DM) 2. typu se podílí snížený inkretinový efekt, za který jsou zodpovědné inkretinové hormony a peptidy, zejména glukagon-like peptid 1 (GLP-1). Na základě nutričního stimulu v gastrointestinálním traktu dochází k uvolnění inkretinů ze střevní sliznice.
Hlavním cílem jejich působení je pankreas, kde stimulují glukózo-dependentní inzulinovou sekreci a napomáhají tak dosažení glukózové homeostázy. Humánní GLP-1 má krátký biologický poločas, proto není vhodný k dlouhodobému léčebnému užití.
Z tohoto důvodu byla vyvinuta analoga GLP-1, která jsou rezistentní vůči časné enzymatické degradaci. V současnosti je pro použití v terapii DM 2. typu k dispozici exenatid, nově přichází do klinické praxe liraglutid, jehož podávání je spojeno s nadějnými výsledky.