Abstrakt
Rekonstrukce kloubních ploch či přenos mechanicky intaktní chrupavky do postiženého kloubu pacienta by měly být metody nadřazené totální kloubní náhradě. Kloubní chrupavka je z hlediska své stavby a mechanických vlastností jedinečnou tkání, která zajišťuje kloubům nezbytnou elasticitu, pevnost a díky nitrokloubní viskozitě minimální tření styčných ploch.
Defekty kloubní chrupavky zasahující do subchondrální kosti se spontánně hojí vazivovou tkání, která není plnohodnotnou n áhradou původní hyalinní chrupavky. Transplantace autologních chondrocytů představuje slibnou alternativu v léčbě těchto kloubních defektů.
Techniky získávání, přenosu ale i způsoby implantace autologních chondrocytů jsou velmi variabilní. Zdrojem chondrocytů je chrupavka z nezátěžových zón postiženého kloubu.
Následně jsou buňky pomnoženy v tkáňových kulturách a přeneseny v podobě štěpu obsahujícího chodrocyty a extracelulární matrix do místa poškození. Zásadním problémem při využití autologních buněk je jejich dediferenciace během kultivace do stádia fibroblastu a pokles počtu životaschopných buněk ve štěpu.
Fibroblasty nejsou schopny produkovat kolagen typu II ani proteoglykan, základní složky extracelulární matrix kloubní chrupavky. S rozvojem trojdimenzionálních kultivačních médií došlo k potlačení fenotypové přeměny i nadměrnému úbytku buněk.
Dle klinických studií je příčinou lepší dostupnost kyslíku do kultivačního média a zachování kulovitého tvaru buněk. Hlavní předností této metodiky je možnost individualizace výkonu vzhledem k nárokům pacienta resp. kloubu.
Transplantace chondrocytů si však vyžádá dlouhodobé sledování v důsledku možné oddálené imunogenicity přenesených buněk a možnosti jejich potenciální neoplastické přeměny.