Abstrakt
Diabetes, jak je velmi dobře známo, je nemoc heterogenní. Pod názvem diabetes se sdružuje celý soubor nemocí charakterizovaných hlavním a současně diagnostickým příznakem - hyperglykémií.
Udržení glykémie ve fyziologickém rozmezí je výsledkem dosti složité regulace, která musí mít primárně velkou rezervu a současně skýtat možnosti regulace jemné. Hyperglykémie je při dosažení jisté hranice příznakem symptomatickým.
Nelze se tedy divit tomu, že první snahy oléčbu diabetu znamenaly snahu oodstranění symptomů. Stálo nesmírné úsilí lékařské vědy zjistit, jak skutečně funguje kontrola glykémie ve zdravém organismu a poté ově řit celkem logický předpoklad, že cílem léčby diabetu nemá být pouze dosažení asymptomatického stavu, ale dosažení normoglykémie.
Takto vývoj terapie diabetu došel kbodu, kdy byly a jsou vyvíjeny postupy, které jsou lepší či horší (ale zatím vždy bohužel málo komplexní) napodobeninou fyziologické regulace glykémie, scílem běžně dosáhnout udiabetiků normoglykemických hodnot. Je třeba zdůraznit, že udiabetika jsou přítomny další odchylky metabolismu a vnitřního prostředí, které většinou negativně ovlivňují jeho životní prognózu.
Souběžně soptimální strategií pro léčbu hyperglykémie jsou proto vyvíjeny i terapeutické postupy, které by měly pozitivně ovlivnit veškeré patologické nálezy.Ve vztahu kléčbě inzulinem lze jenom spotěšením konstatovat, že již velmi krátce po jeho objevu byl inzulin užit kléčbě diabetiků i včeských zemích. Taktéž nutno zdůraznit, že léčba diabetiků vnaší zemi mohla být prakticky vždy příkladem zhlediska organizace i kvality.
Systém diabetologických ambulancí/poraden byl vdobě vzniku velmi pokrokový. Jako vjedné zprvních zemí se intenzifikovaný inzulinový režim stal standardem léčby diabetiků 1. typu.
Nyní se nalézáme vdobě, kdy se podařilo zavést jako jistý standard vinzulinové léčbě terapii humánním inzulinem, tedy inzulinem, který má shodnou molekulu sinzulinem produkovaným vlidském těle. Nicméně tento standard nevyhovuje zhlediska optimálního přiblížení se fyziologické sekreci inzulinu.
To bylo hlavním popudem kvývoji nových }}inzulinových analog((, která by umožňovala ještě lépe se přiblížit fyziologické regulaci glykémie, resp. sekreci inzulinu. Rád bych připomenul, že takto medicína vstoupila do kvalitativně nové fáze vývoje.
Vytváříme a užíváme něco, co je }}vylepšenou napodobeninou((. Je však třeba připomenout, že jediným důvodem, proč tomu tak je, je to, že zatím nedovedeme nedostatek inzulinu nahradit jiným, fyziologičtějším způsobem.
Mám na mysli zejména potenciální vývoj plnohodnotné náhrady beta-buněk pankreatu. Na tento způsob léčby čekají nejen nemocní, ale i lékaři.
Po dovedení do jisté dokonalosti a ekonomické dosažitelnosti to bude znamenat také minimalizaci spotřeby inzulinu svymizením důvodu hledat optimální analoga, stejně jako náhradní cesty podání.