Abstrakt
Od roku 1922, kdy byl prvně použit inzulin v léčbě diabetika 1. typu, jsme byli svědky éry monokomponentních (MC) inzulinů, pak éry humánních (HM) inzulinů a nyní se nacházíme v éře inzulinových analog. Analoga inzulinu vycházejí z molekuly HM inzulinu, ve které záměnou některých aminokyselin v řetězci B (event. i v řetězci A) se strukturální změna projeví ve farmakokinetických vlastnostech.
Krátcepůsobící inzulinová analoga, lispro, aspart a glulisin mají rychlejší nástup účinku a kratší dobu jeho trvání než regulerní, solubilní HM inzuliny a mají významně nižší riziko jednak časné postprandiální hyperglykemie a také pozdní postprandiální hypoglykemie. Aplikace dlouzepůsobícího inzulinového analoga glargin nebo detemir zajistí vyrovnaný profil bazálního inzulinu se sníženou fluktuací glykemií a významně sníží frekvenci hypoglykemií (především v noci).
Správně indikovaná léčba inzulinovými analogy vede dále ke zlepšení kompenzace diabetu, často i ke snížení denních dávek inzulinu a zlepšení kvality života diabetiků.