Abstrakt
V roce 1943 americký psychiatr Leo Kanner popsal skupinu 11 postižených pacientů s nápadným narušením sociálního kontaktu od časného dětství, s problémy v komunikaci, abnormální odpovědí na některé běžné podněty z okolního prostředí a obsedantní touhou po neměnnosti a pro komplex těchto charakteristických symptomů použil termín "časný infantilní autismus". Kanner se ve svých pozorováních soustředil především na deskripci klinických příznaků a příliš se nezabýval příčinami autismu, což vedlo v pozdějších letech k řadě nesprávných interpretací a vzniku mylných teorií.
Autismus byl ještě donedávna považován za formu infantilní schizofrenní psychózy vznikající v časném dětství a také o jeho etiopatogenezi se vedly rozsáhlé spory. Pravděpodobně nejnešťastnější byla psychogenní teorie vytvořená na základě Kannerov ých pozorování abnormálních interakcí ve vztazích mezi autistickými dětmi a jejich rodiči.
Tato teorie totiž tvrdila, že narušená raná rodičovská péče a citově chladná výchova jsou hlavní příčinou autismu a jejím důsledkem docházelo k nadměrnému umísťování autistů do ústavů, ve snaze separovat děti od "nevhodného" výchovného vlivu jejich rodičů.