Abstrakt
Vyšli jsme z definice spirituality jako specifické osobní vztahovosti, v níž jedinec překračuje všední, profánní úroveň zkušenosti a jednání. Z této perspektivy jsou rané objektní vztahy nejpřirozenějším předmětem zájmu, jde-li nám o vývoj spirituality.
Autoři vycházejí z Freudova pojetí, jež odvozovalo náboženství vztahu k oidipovskému otci. Diskutují pokusy, které byly v rámci psychoanalýzy podniknuty k doplnění a revizi Freudových názorů a které se orientovaly na ranější stadium vývoje, jemuž dominuje mateřská sféra s primitivnějšími objektními vztahy.
Užívají myšlenky Suttieho, Eriksona, Kleinové, Winnicotta, Rizzutové, Kernberga a jiných, aby doložili pozitivní pohled postmoderní psychoanalýzy na zralé formy náboženské zkušenosti, jež lze považovat za rovnocenné s uměním a jinými aktivitami realizujícími nejtvořivější lidský potenciál. Praktické důsledky tohoto nového pohledu psychoanalýzy na náboženství spočívají v respektu vůči iracionalitě, v důrazu kultivaci fantazie a v otevřenosti vůči vlastní zkušenosti ve výchově i v psychoterapii.