Abstrakt
Pravidelná pohybová aktivita se řadí mezi základní režimová opatření v léčbě pacientů s diabetes mellitus. Zatímco u diabetiků 1. typu vede zejména ke zlepšení kardiorespirační zdatnosti, u pacientů s diabetem 2. typu má pohyb komplexní terapeutický efekt.
Většina diabetiků 2. typu trpí i dalšími chorobami (abdominální obezitou, hypertenzí) a laboratorními patologiemi (diabetickou dyslipidemií, elevací prokoagulantů) sdruženými v syndrom inzulinové rezistence. Pohyb snižuje nejen hladinu glykemie, ale také hladinu prokoagulantů, pozitivně ovlivňuje sérové lipidy, snižuje abdominální obezitu a arteriální hypertenzi.
U pacientů léčených jen dietou může tělesná zátěž oddálit či trvale zabránit nutnosti přechodu k léčbě perorálními antidiabetiky a/nebo inzulinem a diabetikům farmakologicky již léčeným pomáhá pohyb snížit dávky užívaných léků. Tělesná zátěž je krátkodobým oxidačním stresem, který aktivuje řadu intracelulárních procesů zlepšujících ochranu před trvalým oxidačním stresem provázejícím diabetes mellitus.
Těmito efekty vede pohyb ke zpomalení progrese ateroskleroticko-trombogenetického procesu a tím snižuje riziko výskytu klinických kardiovaskulárních příhod, které jsou hlavní příčinou předčasného úmrtí a invalidizace pacientů s diabetem.