Abstrakt
ÚČEL STUDIE Atlantoaxiální osteoartritida (AAOA) je klinický syndrom s příznaky výrazně odlišnými od příznaků degenerativní subaxiální choroby páteře. Jeho diagnóza může být dlouho zpožděna, částečně kvůli nedostatečným znalostem a částečně kvůli obtížím při interpretaci jak předních, tak postranních rentgenových snímků.
Cílem této prospektivní studie bylo zhodnotit prvních 27 pacientů s AAOA léčených na našem oddělení. MATERIÁL Od roku 2001 jsme provedli atlantoaxiální fixaci fúzí celkem u 29 pacientů s bolestivou artritidou atlanto axiálního komplexu.
Do studie bylo zařazeno 27 pacientů léčených před koncem roku 2010 a podrobně analyzováno. Do této skupiny patřilo 13 žen a 14 mužů ve věku mezi 35 a 72 lety, s průměrným věkem 53,5 let.
U všech pacientů byla provedena atlanto - axiální fixace pomocí systému polyaxiálních šroubových tyčí podle Harmse. ZPŮSOBY Pacienti byli sledováni 6 a 12 týdnů, 6 a 12 měsíců a poté jednou ročně po operaci.
Rentgenová vyšetření byla prováděna ve stejných intervalech jako klinická vyšetření; funkční rentgenové snímky byly vytvořeny 12 až 14 týdnů po operaci. Definitivní analýza skupiny byla provedena v rozmezí 4 až 59 měsíců (průměrně 25,7 měsíců) po primární operaci.
Subjektivní hodnocení pacientů bylo založeno na skóre NPDI a VAS a na otázce, zda by pacient znovu podstoupil operaci. Objektivní hodnocení zahrnovalo klinické výsledky - bolest a neurologické nálezy; radiografické výsledky - stabilita a léčení fúze C1-C2; a komplikace během chirurgického zákroku a v časných a pozdních pooperačních obdobích.
Za intraoperační komplikace byly považovány komplikace spojené s chirurgickým přístupem, poranění nervů a poranění obratlovců. Časné pooperační komplikace zahrnovaly špatné hojení ran a změny neurologického stavu pacienta, pozdní komplikace zahrnovaly selhání instrumentace a infekci. Klinický stav pacientů (NPDI, VAS) byl statisticky vyhodnocen pomocí jednosměrné ANOVA.
VÝSLEDKY Průměrné skóre VAS bylo před operací 7,0 a po operaci 5,6 za 3 měsíce, 5,0 za 6 měsíců, 5,1 za 1 rok; 3,9 ve 2 letech a 4,0 ve 3 letech. Průměrná hodnota NPDI byla před operací 39,6 a po operaci 38,7 ve 3 měsících, 36,0 v 6 měsících, 34,5 v 1 roce, 34,3 ve 2 letech a 33,1 ve 3 letech.
Na otázku ochoty znovu podstoupit stejnou operaci odpovědělo kladně 21 pacientů (77,8%), negativn ě pět (18,5%) a jeden pacient nevěděl (3,7%). Kompletní kostní fúze, jak bylo stanoveno radiografií nebo CT, bylo dosaženo u 26 z 27 pacientů (96,3%).
U jednoho pacienta byl výsledek nejednoznačný, ale po 3 měsících i při dalších sledováních byla zjištěna stabilita komplexu C1-C2. DISKUSE Všichni pacienti v naší skupině podstoupili jednotný systém klinického, radiologického, CT a MRI vyšetření.
V rozhodovacím procesu byl kladen důraz na korelaci klinických nálezů s výsledky CT vyšetření. Všichni pacienti byli operováni zadním přístupem pomocí Harmsovy metody a radiologické výsledky byly podobné jako u Grob et al. kteří použili Magerlovu techniku fixace C1-C2.
Skóre VAS a NPDI prokázalo významné zlepšení již po 3 pooperačních měsících, s dalším zlepšením v následujícím období. Stabilního klinického stavu pacientů bylo dosaženo 2 roky po operaci.
Z praktického hlediska jsme se zajímali o odpověď na otázku, zda by pacienti byli ochotni podstoupit zákrok znovu. Téměř 80% kladných odpovědí svědčilo o správném výběru léčby.
Nalezené hodnoty odpovídaly hodnotám, které uvádí Grob at al. ZÁVĚRY Pacienti s bolestivou osteoartrózou refrakterní na konzervativní léčbu budou mít prospěch z atlantoaxiální fixace a fúze.
Pro pacienta je za úlevu od bolesti přijatelná omezená rotace děložního čípku. Z chirurgického hlediska riziko komplikací spojených s operační technikou nepřekročilo přijatelnou míru.