Abstrakt
Porovnáním akademické obce a mediální sféry (či dokumentaristiky) lze vypozorovat tradiční kontradikci mezi vědeckou snahou o fundovaný výklad sociální reality a mediálním chápáním sociální reality (Hannerz, 1996: 120-121). Ve snaze chápat sociálno má akademická obec výsadní postavení, klade si za cíl pomocí konkrétních metod vyložit souvislosti, které jsou mediální sférou často opomíjené.
Jedním z typických přístupů může být postrukturalistické chápání reality. Podobné porozumění však mediální sféře nezřídka uniká.
Při zaznamenávání rozhovorů, ať již akademiky či médii, se pak často (ne vždy) objevují narace kompatibilní se současným kolektivním přesvědčením, to totiž ovlivňuje naraci podle známého úsloví "dějiny píší vítězové". Práce mediální sféry se svou snahou o výklad sociální reality pak konzervuje výklad a zamezuje teoretickému/metodologickému uchopení narací.
Ačkoliv by se "nemělo zapomínat", podobné přístupy mají také tendenci uchovávat i reprodukovat stereotypy, předsudky a zažité výklady ve společnosti a zamezovat progresu nutnému pro objektivnější poznání. Na tomto případu jsou založené četné konflikty mezi akademiky a médii, jak bude v příspěvku ukázáno.
Tento příspěvek je založen na dlouhodobém vedení rozhovorů s pamětníky druhé světové války zaznamenané pro neziskovou organizaci Post Bellum a právě díky zkušenostem bude poukázáno na konzervování zažitých výkladových schémat. Tento příspěvek si zároveň klade za cíl vyvolat diskuzi mezi přístupem Post Bellum a orálními historiky, ačkoliv jednotlivci z obou směrů navzájem spolupracují.